Překlad textu Franka Kuznika. Ten vznikl na základě rozhovoru s hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru Lukášem Vasilkem. Článek vyšel 17. června 2024 na portále Bachtrack.com.

V záplavě zaslouženého uznání, které čeští hudebníci, orchestry a skladatelé celosvětově sklízejí, je snadné přehlédnout domácí sbory. O jejich kvalitě a věhlasu svědčí již sám fakt, že toto léto bude Pražský filharmonický sbor celý měsíc účinkovat jako rezidenční těleso Bregenzského festivalu (Bregenz Festspiele) v Rakousku s představeními Tancredi a Der Freischütz. Dalším dokladem je podzimní program Carnegie Hall, kde Pražský filharmonický sbor společně s Českou filharmonií provede Janáčkovu Glagolskou mši a následujícího dne pak vystoupí na samostatném koncertu české sborové hudby.

Pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka Pražský filharmonický sbor (PFS) rovněž vytvořil nová měřítka kreativní dramaturgie. Pravidelnou součástí koncertního programu sboru v jednotlivých sezónách se staly koncerty a cappella i ambiciózní projekty, jako je Brittenovo Válečné rekviem a Stravinského Les Noces. Letos v dubnu Vasilek uchopil obvyklý operní galakoncert zcela netradičně a do programu zařadil především sbory, provázané jen několika áriemi. Počátkem příštího roku pak Vasilka čeká dirigentský debut s Českou filharmonií, kdy povede současně orchestr i sbor, s rozsáhlým doprovodným obsazením, v představení Honeggerova oratoria Jana z Arku na hranici.

„Jana z Arku je pro sbor i pro mě osobně velmi důležitý projekt,“ říká Vasilek. „Dirigovat tohle dílo je můj sen. Nikdy mě nenapadlo, že bych dosáhl téhle úrovně.“

A v r. 2007, kdy Vasilek nastoupil do PFS, by to nenapadlo ani nikoho jiného. Vasilek (44), který pochází z Hradce Králové, získával první zkušenosti právě zde jako člen chlapeckého sboru Boni Pueri. I když zpíval s potěšením, nejvíc ho bavilo sledovat při práci sbormistra. „Byl pro mě velkou inspirací,“ říká Vasilek. „Fascinovala mě představa, že hudba se dá tvořit tělem, tím, jak hýbáte rukama, dokonce i výrazem obličeje.“

Po studiích na Karlově univerzitě a Akademii múzických umění v Praze Vasilek krátce působil ve funkci sbormistra Foerstrova komorního pěveckého sdružení a dále ve funkci druhého sbormistra Sboru Národního divadla; poté nastoupil do Pražského filharmonického sboru jako asistent sbormistra. V tu dobu byl PFS bez stálého sbormistra, a Vasilek na tuto funkci ani neaspiroval. „Byl jsem moc mladý, neměl jsem moc zkušeností, a upřímně, sbor nebyl v úplně dobré kondici,“ říká. „Takže jsem neměl pocit, že bych pro ně byl ten pravý.“

Ale po několikaměsíční práci se sborem proběhly volby nového sbormistra a členové si zvolili Vasilka. Zdá se, že jejich volba ho dodnes trochu udivuje. „Bylo to docela zvláštní,“ říká s úsměvem a krčí rameny. „Ale jsem tu doteď.“

Vasilek do sboru vnesl ukázněnost, díky níž se sbor stal oblíbeným partnerem nejen pro koncerty v České republice, ale i pro uznávané dirigenty ze zahraničí, jako je Zubin Mehta, Fabio Luisi a Kirill Petrenko. Kvalita zpěváků nikdy nepředstavovala problém. „Jsou to profesionálové, umějí zpívat,“ říká Vasilek. To, na co se zaměřil, byla jednota zvuku a účelu. 

„Když máte ve sboru 80 zpěváků, tak máte 80 různých názorů na to, jak by se to mělo udělat, což je normální, protože každý to cítí jinak,“ říká Vasilek. „Takže musíte mít na daný kus vyhraněný názor a být tím, kdo řekne, uděláme to tak a tak, a vysvětlit proč. A dodal bych, že za tím si musíte i stát.“

Jak dlouho trvá nastudování hudebního díla? „Strašně dlouho,“ říká. „Řekl bych, že tak dvě třetiny času mi zabere příprava díla předtím, než vůbec začneme zkoušet. Na zkoušky musím přijít připravený, abych od prvního momentu dokázal dílo formovat tak, jak si představuji, aby zpěváci přesně věděli, jak to uděláme.“

Při zkouškách se Vasilek zaměřuje na doladění takových aspektů, jako je dech, frázování, výslovnost, barvy zvuku a výraz. A právě pro něj je PFS uznáván, neboť často dosahuje takové výrazové úrovně, jakou slyšíme u sólových vokalistů. Je-li to možné, Vasilek se předem domlouvá s dirigentem, aby zjistil, jakou náladu chce dirigent hudbou navodit. „To je důležité, protože dramatičnost lze vyjádřit tisíci různými způsoby,“ říká. „A sbor je něco jiného než orchestr, nemůžete změnit to, co dělá spontánně. Dirigent samozřejmě může zvuk změnit, když se mu nelíbí, ale většinou to nedopadne dobře.“ 

I když sbor čas od času zabrousí do hudby baroka a 20. století, těžiště jeho repertoáru leží v romantismu s jeho mistrovskými sborovými díly, jako je Dvořákovo Requiem a Stabat Mater, která PFS obě nahrál (s Českou filharmonií). Vasilek je považuje za pilíře českého sborového repertoáru, společně s Janáčkovými moravskými sbory a Glagolskou mší, jejichž nahrávky PFS rovněž vydal. Martinů Epos o Gilgamešovi by mohl vypadat jako netypická volba pro mistrovské sborové dílo a nahrávku, ale Vasilek je zapáleným vyznavačem Martinů.

„Naprosto fantastický člověk a brilantní skladatel,“ říká. „Jeho hudba je jedinečná, ale jako u Janáčka možná obtížně pochopitelná, zvláště když nepocházíte odsud. Pro nás je to jednodušší, protože my v ní slyšíme lidové nápěvy a chápeme kontext.“

Ve snaze proniknout do hudby Martinů ještě hlouběji založil Vasilek v r. 2010 Martinů Voices, 13členný vokální ansámbl, který se zaměřuje na komorní díla svého jmenovce i dalších českých skladatelů 20. století. Nahrávku kantát Martinů vydanou Pražským filharmonickým sborem doplnil soubor Martinů Voices v r. 2018 jiskrným CD skladatelových madrigalů a písní, který se stal volbou redakce časopisu Gramophone. Pro Vasilka je práce s tělesem Martinů Voices umělecky obohacující, umožňuje mu dělat věci, které by s velkým sborem nebyly možné, i když si je vědom jejích komerčních limitů. 

„Možná bych to neměl říkat, ale zařazení Martinů na program na koncertech obvykle nepřináší velký úspěch,“ vysvětluje. „A vy ho musíte zazpívat perfektně, jinak nemá cenu to poslouchat. Ale věděl jsem, že Martinů nabízí rozsáhlý repertoár pro komorní sbory. A doufám, že nevyzní troufale, když řeknu, že hudba Martinů je pro mě jak dělaná. A myslím, že i já jsem jak dělaný pro ni.“

To vše přesně zapadá do dlouholeté sborové tradice v českých zemích, která sahá stovky let do minulosti. Raná sborová hudba byla víceméně církevní, přičemž řada špičkových českých skladatelů působila v zahraničí – Jan Dismas Zelenka v Drážďanech, Josef Mysliveček v Itálii, další pak ve Francii, Německu a Rakousku. Devatenácté století vyneslo do popředí sekulární sborovou tvorbu, kterou účinně uchopil nejprve Smetana a poté Dvořák ve svých monumentálních kantátách. Profesionalizace sborů na počátku 20. století pak vydláždila cestu pro složitá díla Janáčka, Martinů a novějších skladatelů sborové hudby, jako je Jan Novák, Petr Eben a Zdeněk Lukáš.

Dnes po celé České republice působí stovky amatérských sborů, každá operní scéna má své profesionální sbory a jsou zde dvě hlavní koncertní sborová tělesa: Pražský filharmonický sbor a Český filharmonický sbor Brno. Nejznámějšími vokálními tělesy jsou však možná dětské sbory, které jsou nositeli ocenění z celého světa. Mezi nejvýznačnější patří již zmíněný Boni Pueri, Kühnův dětský sbor a Pueri Gaudentes. Mnoho orchestrů, stejně jako PFS, si také vychovává svůj vlastní dětský sbor. 

„Myslím, že vzhledem k naší velikosti jsme země opravdu bohatá na sbory,“ říká Vasilek. Přesto má pocit, že nejlepší roky české sborové hudby možná leží v minulosti – ironicky v té komunistické. „Myslím, že silnější byla v 60., 70. a 80. letech, hlavně proto, že lidé měli víc času,“ vysvětluje. „Nesmělo se cestovat a možností jak trávit volný čas nebylo moc. Nestěžuju si, sborová hudba je i teď v České republice velmi silná. Jenom myslím, že její zlatý věk již minul.“

Když PFS vystupuje v Rudolfinu nebo ve Smetanově síni Obecního domu, kdy zvedá krovy dalším elektrizujícím představením, rozhodně to tak ale nevypadá. Mimo scénu je Vasilek známou postavou staroměstských ulic pohybující se v okolí kanceláří sboru, obvykle v doprovodu svého „nejlepšího přítele“, křížence německého ovčáka a retrievera, pojmenovaného kvůli své uhlově černé barvě Čert, bez nějž Vasilek nedá ani ránu a bere si ho i na zkoušky.

Co se týče cílů, Vasilek prohlašuje, že žádné nemá – alespoň ne v obvyklém slova smyslu. „Samozřejmě mám v hlavě věci, které bych s oběma sbory rád udělal, ale neženu se za žádnou pozicí ani funkcí,“ říká. „Jsem rád, že jsem tady a že jsem měl příležitost dosáhnout téhle úrovně. Nikdy jsem si nepomyslel, že by se mi to podařilo, ale nějak to vyšlo. Ale ne tím, že bych se hnal za nějakým cílem, takhle já neuvažuju. Snažím se, aby každý koncert byl dokonalý, a co přinese budoucnost, to uvidíme.“

zdroj: https://bachtrack.com/interview-lukas-vasilek-czech-choral-music-prague-philharmonic-choir-june-2024