Když Česká filharmonie v lednu 1970 poprvé uvedla operu Arthura Honeggera Jeanne d’Arc au bûcher (Jana z Arku na hranici), bylo to víc než jen další oratorium. Koncert se konal u příležitosti ročního výročí smrti Jana Palacha, pražského studenta, který se upálil na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Komunistickým okupantům jeho význam unikl, ale místním obyvatelům podle tehdejšího dramaturga Ivana Medka ne: „Vyprodaný koncert měl charakter protestu, protože všichni věděli, o čem je řeč.“

Současná repríza živě připomněla, že Honeggerova mystère lyrique neztratila za 55 let nic ze své síly a ohlasu. Ve strhujícím provedení pod taktovkou Lukáše Vasilka byl dominantním tématem a průchozí nití opět oheň, a to jak v břitké práci orchestru, tak v plamenných vokálech osmi sólistů a dvou sborů. Emoce byly tak vyhrocené, že se Vasilek i francouzská herečka Audrey Bonnet, která ztvárnila Johanku, sotva pohnuli, když dozněly závěrečné tóny.

Vasilek, umělecký vedoucí a sbormistr Pražského filharmonického sboru, se ukázal jako stejně zdatný i v práci s orchestrem, když se s komplikovanou partiturou vypořádal s citem pro detail, barvu a vyváženost. Hudba je sama o sobě vyprávěním, poskytuje nejen podporu zpěvákům, ale i atmosféru, komentáře, ironické odbočky – kaleidoskop zvuků, které Vasilek skvěle integroval. Neméně působiví byli i hráči, kteří s přehledem zvládali neustálé změny tónu a dynamiky a trefovali se do jedinečných výšek v Honeggerově neobvyklé kombinaci trojice saxofonů, trubek a trombonů s rozšířenou dechovou sekcí. Virtuózní práce ve větě líčící Johančin soud se zvířaty oživila s humornou finesou vepře, osla a ovce.

Elektrizující vokály, které jsou charakteristické pro Pražský filharmonický sbor, se naplno projevily zejména v Johančině odsouzení a vzletných prosbách k Bohu, spolu s přidaným rozměrem temných, tepajících vln zkázy na začátku skladby. Vokálnímu ohňostroji, který oratorium uzavírá, dodal jemnou protiváhu Kühnův dětský sbor, který byl po celou dobu něžný a líbezný v modlitbách a pozitivně transcendentní v závěrečném potvrzení Johančiny oběti.

Bonnet byla z větší části nevýrazná a ztvárnila Johanku jako frustrovanou ubožačku zmatenou svým osudem. V jejím výkonu bylo dost vášně, ale žádná ušlechtilost, což postavu připravilo o přitažlivost a působivost. Abychom byli spravedliví, role je poměrně omezená až do závěrečných částí, kdy Bonnet konečně ukázala určitý rozsah a talent. A její ležérní oblečení nijak nepřispívalo k vyvolání dojmu hrdinské postavy. Sébastian Dutrieux byl v mluvené roli Johanina společníka, bratra Dominika, mnohem přesvědčivější.

Z vedlejších pěveckých výkonů vynikly tři ženy – sopranistka Veronika Rovná jako svatá Markéta, mezzosopranistka Anna Gorjačova jako svatá Kateřina a sopranistka Susanne Bernhard jako spanilá Panna Maria. Tenorista Kyle van Schoonhoven jako Porcus, vepř dohlížející na Johančin soud, ukradl mužským zpěvákům show svým svižným, snobským výkonem, při němž ovládal svůj hlas jako bič.

Po skončení hudby nastala dlouhá, téměř rozpačitá pauza a Vasilek i Bonnet ztuhli na místě. Během následných děkovaček bylo zřejmé, že jsou fyzicky i emocionálně vyčerpaní, což dává skutečný význam slovnímu spojení „nechat všechno na jevišti“. Bez ohledu na nedostatky to bylo nezapomenutelné vystoupení.

Celou recenzi Franka Kuznika v originálním anglickém znění najdete na hudebním portále Bachtrack.